Mohamedou Ould Slahi - Deník z Guantánama

Datum: 22.11.2015 | Autor: Redakce PN

Nakladatelství JOTA připravilo další knihu, která nás zaujala. První a jediný deník, který napsal dosud zadržovaný vězeň z Guantánama přináší pohled do nitra tábora, popisuje výslechové metody, ale i značnou míru odcizení. Nebudeme soudci, ani porotou, ale na stránkách se dočteme vše od jeho zadržení, až do dnešních dnů - vyjma míst, která byla začerněna. A těch je v knize spousta...

 

 

Mohamedou Ould Slahi je od roku 2002 vězněný v internačním táboře v kubánském zálivu Guantánamo. Spojené státy americké proti němu za celou dobu nevznesly jediné obvinění. V březnu 2010 nařídil federální soudce jeho propuštění, ale americká vláda toto rozhodnutí napadla. Zdá se, že Spojené státy nehodlají Slahiho jen tak nechat jít. Tři roky po svém zadržení začal psát Slahi deník, ve kterém popisuje svůj život před tím, než zmizel v americké vazbě, „svoji nekonečnou cestu světem“ plným věznění a výslechů a každodenní život guantánamského vězně. Jeho deník není jen živou ukázkou justičního omylu, ale i hlubokým osobním pojednáním ­– děsivým, temně humorným i překvapivě laskavým. Deník z Guantánama je dokumentem velkého historického významu, zároveň je však poutavým a nesmírně působivým čtením.

 

Kde je pravda...

 

Mohamedou Ould Slahi se narodil v roce 1970 v jednom mauritánském městečku. Získal stipendium na univerzitě v Německu a zde také několik let pracoval jako odborný technik. Do Mauritánie se vrátil v roce 2000. Následujícího roku jej místní úřady na pokyn Spojených států amerických zadržely a vydaly do vězení v Jordánsku; později byl přepravený na leteckou základnu Bagram v Afghánistánu, až se nakonec 5. srpna 2002 ocitl ve vazební věznici USA v kubánském zálivu Guantánamo, kde se nachází dodnes. Kontroverze vyvolává zejména jeho dřívější napojení na al-Káidu. To sám přiznává a lehce tak zpochybňuje míru své nevinnosti. Těžko se dá nazvat někdo, kdo spolupracoval se známou organizací na poli terorismu ,,neviňátkem", nicméně letité zadržování bez soudu též není řešením...

 

 

Působivé čtení s nutností odstupu

 

Pokud se začtete do knihy, každou chvíli si myslíte, že je něco špatně. Justiční systém USA se vám zdá krutý, až nelidský. Zadržování bez soudu jako znak nekulturní a nedemokratické společnosti. Guantanámo a další místa po světě jsou právě důvodem, respektive způsobem, jak lze kohokoliv zadržovat bez soudu prakticky po neomezenou dobu. Protiústavní, nedemokratické, ba přímo zločinné? Dost možná ano, ale nesporným faktem je, že řada i dost tvrdých výslechů v těchto věznicích přinesla úspěchy v podobě odhalení teroristických buněk, rozklíčovala finanční transakce a další napojení. Bohužel, dá se říci, že podobné metody zradikalizují i původně nevinné a touha po pomstě za několikaleté trýznění, mučení a ponižování si v současné době vybírá svoji daň. Radikální, zfanatizovaní islamisté se přidávají do sítě tzv.Islámského státu, či al-Káidy a konají zvěrstva již ne jen na ,,domácí půdě"...

 

Ukázková kapitola

 

xxxxxxx značí zásah cenzora, pozn. red.
 
Ukázka z knihy:
 
PRVNI KAPITOLA
Jordánsko–Afghánistán–GTMO
červenec 2002–únor 2003
Nastupuje americká skupina… Přílet do Bagramu…
Z Bagramu do GTMO… GTMO, nový domov…
Jeden den v ráji, další v pekle

 
xxxxxxx, xxxxxxx července 2002, 22.00 hod.*
Hudba byla vypnutá. Rozhovory strážců utichly. Náklaďák se vyprázdnil. V tomhle pohřebáku jsem se cítil osaměle. Čekání netrvalo dlouho: rozeznal jsem přítomnost nových lidí, jakési tiché skupiny. Nevzpomínám si, že by během následujícího převozu padlo jediné slovo. Kdosi mi odemykal želízka na rukách. Osvobodil první ruku, ale jiný chlápek ji zkroutil a třetí na ni začal nasazovat nová, pevnější a těžší pouta. V tuto chvíli už jsem měl ruce spoutané před sebou. Někdo začal párat moje oblečení něčím, co připomínalo nůžky.


„Co se to, proboha, děje?“ říkal jsem si. Začal jsem mít strach, jaká bude tato cesta, po které jsem netoužil a kterou jsem nezařizoval. Ve všem za mě rozhodoval někdo jiný; byl jsem plný obav a žádný nápad nepřicházel. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Optimistické říkaly: „Možná jsi v rukou Američanů, ale neboj se, oni tě jen chtějí odvézt domů a mít jistotu, že vše proběhne v tajnosti.“ Pesimistické napovídaly: „Je to v háji! Američané na tebe něco vytáhli a převáží tě do vězení v USA, kde budeš do konce života.“
Svlékli mě do naha. Bylo to ponižující, ale naštěstí mi v nepříjemném pohledu na nahé tělo bránila páska přes oči. V průběhu celé procedury jsem si vzpomněl jen na modlitbu Ja hajju! Ja kajjúm!
určenou pro krizové případy a opakoval jsem ji pořád dokola. Kdykoliv jsem se ocitl v podobné situaci, všechny modlitby jsem zapomněl, až na tuto krizovou, kterou jsem se naučil ze života našeho Proroka, nechť je mír při něm.
Jeden ze skupiny mi na intimní partie nasadil plenu. Teprve v tuto chvíli jsem si byl jistý, že letadlo směřuje do USA. Začal jsem se přesvědčovat, že „všechno dobře dopadne“. Bál jsem se jen, že mě rodina uvidí v této ponižující situaci v televizi. Byl jsem vyzáblý. To jsem byl sice vždycky, ale nikdy takhle vyzáblý: všední oblečení už mi bylo tak volné, že jsem vypadal jako malá kočka ve velkém pytli.


Když mě skupina Američanů oblékla do věcí, které nachystali, jeden z nich mi na chvíli zvedl pásku z očí. Moc jsem neviděl, protože mně svítil baterkou do obličeje. Od hlavy k patě byl oblečený do černé uniformy. Otevřel pusu, vyplázl jazyk a naznačil, abych udělal to samé, šlo o nějaký druh testu, kterému jsem se bez váhání podrobil. Zahlédl jsem kousek jeho bledé paže porostlé bílými chlupy, což mě utvrdilo v přesvědčení, že jsem v rukách strýčka Sama.


Pásku mi zase stáhli přes oči. Po celou dobu jsem slyšel hluk leteckých motorů; jsem si docela jistý, že některá letadla přistávala, jiná vzlétala. Vytušil jsem, že se blíží můj „zvláštní“ letoun, nebo že se auto blíží k letadlu, to už nevím. Vzpomínám si však, že když mě eskorta sundávala z auta, nebyl mezi náklaďákem a schody do letadla ani kousek místa. Byl jsem tak vyčerpaný a otrávený, že jsem ani nemohl jít, takže mě eskorta vytáhla po schodech jako mrtvolu.


V letadle byla velká zima. Položili mě na pohovku a připoutali, zřejmě k podlaze. Cítil jsem, že přese mě natáhli deku; byla sice dost tenká, ale stačila. Uklidnil jsem se a věnoval se svým snům. Přemýšlel jsem o členech rodiny, které už nikdy neuvidím. Jak jen budou smutní! Plakal jsem tiše a bez slz; z nějakého důvodu jsem všechny své slzy vyčerpal na začátku tohoto putování, které bylo jako hranice mezi životem a smrtí. Přál jsem si, abych byl k lidem lepší. Přál jsem si, abych byl lepší  k rodině. Litoval jsem každé chyby, kterou jsem v životě udělal, ve vztahu k Bohu, k rodině, ke komukoliv! Přemýšlel jsem o životě v americkém vězení. Myslel jsem na dokumenty o jejich vězeních, jaké jsem kdy viděl, a na tvrdost, s níž zacházejí se svými zajatci. Přál jsem si být slepý nebo mít nějaký druh postižení, aby mě dali na samotku, jednali se mnou lidsky a poskytli nějakou ochranu. Přemýšlel jsem: Jaké bude první řízení se soudcem? Mám šanci na spravedlivý proces v zemi tak plné nenávisti vůči muslimům? Jsem už skutečně odsouzený, aniž bych měl možnost se obhajovat?


Ponořil jsem se do těchto bolestivých snů chráněný teplou přikrývkou. Co chvíli se však připomínala nutkavá potřeba močení. Plena nepomáhala: prostě jsem nedokázal přesvědčit svůj mozek, aby vyslal signál do močového měchýře. Čím víc jsem se snažil, tím neústupnější byl. Strážce mi nepřestával lít do úst kelímky s vodou, což moji situaci ještě zhoršovalo. Odmítnout nešlo, buď to polknete, nebo se začnete dusit. Poloha vleže na boku byla nesnesitelná, nicméně každý pokus o její změnu skončil neúspěchem, protože mě silná ruka ihned vrátila na původní místo.


Zjevně šlo o velké letadlo, a tak jsem uvěřil, že míříme rovnou do USA. Po nějakých pěti hodinách však začal letoun ztrácet výšku a jemně dosedl na ranvej. Říkal jsem si, že USA leží přece jen o trochu dál. Kde to jsme? V německém Ramsteinu? Ano! Je to Ramstein: v Ramsteinu je letiště armády USA pro tranzitní lety z Blízkého východu; zastavíme tady, abychom načerpali palivo. Jakmile však letadlo přistálo, začali mi stráže měnit kovové řetězy za plastové, které se na krátké cestě do vrtulníku bolestivě zařezávaly do kotníků.


Když mě vytahovali z letadla, poklepal mi jeden ze strážců na rameno, jako by říkal: „Budeš
v pořádku.“ Ve stavu, v jakém jsem se nacházel, dávalo tohle gesto naději, že mezi osobami, v jejichž rukou jsem, přece jen existují lidská stvoření. Když na mě zasvítilo slunce, vyskočila ta otázku znovu: Kde jsem? Ano, v Německu: je červenec a slunce vychází brzy. Ale proč Německo? V Německu jsem žádný zločin nespáchal! Co za svinstvo na mě vytáhli? A přece byl v mém případě německý právní systém daleko lepší volbou; znám zdejší postupy a umím řeč. Navíc je německý systém docela průhledný a nepadají tady tresty v řádu stovek let. Neměl jsem se čeho obávat: německý soudce si mě předvolá a řekne, z čeho všeho mě vláda obžalovala, načež mě pošlou do vazby, dokud se případ nerozhodne. Nebudou mě mučit a nebudu muset zírat na zlomyslné obličeje vyšetřovatelů.


Asi po deseti minutách helikoptéra přistála a mě přenesli do nákladního auta; po obou stranách se usadil jeden strážce. Řidič a jeho soused se bavili řečí, kterou jsem před tím nikdy neslyšel. Pomyslel jsem si: Jak to mluví, filipínsky? Filipíny mě napadly, protože vím, že tam jsou vojáci USA. No jo, budou to Filipíny: oni se spojili s USA a vytáhli na mě nějaké svinstvo. Jaké budou otázky jejich soudce? To už jsem ale ze všeho nejvíc toužil někam konečně přijet a vyčurat se a potom ať si se mnou dělají, co chtějí. Ať už jsme tam, prosím, pomyslel jsem si. Potom mě můžete zabít!


Po pěti minutách jízdy mě strážci vytáhli z auta a zdálo se, že mě dali kamsi na chodbu. Přinutili mě kleknout a sklonit hlavu: v této pozici jsem měl vydržet, dokud mě zase nepopadnou. „Nehýbej se,“ křičeli. Aniž bych se zajímal o cokoliv jiného, vyčural jsem se tak, jako ještě nikdy od doby, co jsem se narodil. To byla úleva; cítil jsem se, jako by mě propustili a poslali zpátky domů. V tu chvíli se moje obavy rozplynuly a já se uvnitř začal smát. Nikdo si nevšiml, co jsem udělal.
Asi o čtvrt hodiny později mě několik strážců odtáhlo do místnosti, kde už zjevně „zpracovali“ mnoho zadržovaných. Jakmile jsem vstoupil, sundali ze mě strážci všechno, co jsem měl na hlavě.
Strašně mě bolely uši a taky hlava; ve skutečnosti se proti mně spiklo celé tělo. Sotva jsem mohl stát. Strážci mi začali sundávat oblečení a brzy jsem tam stál nahý, jak mě matka porodila. Poprvé jsem spatřil vojáky USA – ne v televizi, ale opravdové. Zareagoval jsem zcela přirozeně a zakryl si intimní partie rukama. Také jsem potichu začal odříkávat krizovou modlitbu Ja hajju! Ja kajjúm! Nikdo mi v modlení nebránil; jeden z přítomných však na mě zíral s očima plnýma zášti. Později mi také rozkázal, abych se přestal rozhlížet po místnosti.


Zdravotník xxxxxx xxxxxx mě zběžně prohlédnul, načež mě zabalili do afghánských hábitů. Jasně, afghánské oblečení na Filipínách! Pochopitelně jsem byl spoutaný s rukama a chodidly přivázanými  k pasu. Na ruce mi navíc navlékli palčáky. Teď jsem připravený do akce! Do jaké? Nemám tušení!
Eskortní skupina mě odtáhla s očima zakrytýma do sousední vyšetřovací místnosti. Jakmile jsem vstoupil, začalo několik lidí křičet a házet těžké předměty na zeď. V nastalé změti jsem rozeznal následující otázky:
„Kde je Mulláh Omar?“
„Kde je Usáma bin Ládin?“
„Kde je Džaláluddín Hakkání?“
V hlavě jsem si rychle zanalyzoval: zmiňované osoby byly vůdci země a teď je z nich tlupa uprchlíků! Vyšetřovatelům ušlo pár věcí. Zaprvé: právě mě informovali o aktuální situaci – Afghánistán je obsazený, ale nejvýše postavené se nepodařilo dopadnout. Zadruhé: do vazby jsem se dostal přibližně v době, kdy válka proti terorismu začala, a od té doby jsem byl v jordánském vězení, doslova odříznutý od zbytku světa. Jak mám vědět o tom, že USA ovládly Afghánistán, natož že jeho vůdci uprchli? Nemluvě o tom, kde v tuto chvíli jsou.
Pokorně jsem odpověděl: „Nevím!“
„Lžeš!“ zakřičel na mě jeden z nich lámanou arabštinou.
„Ne, nelžu, byl jsem zajatý tak a tak a znám jen Abú Hafse… ,“ řekl jsem v rámci stručného shrnutí svého příběhu.* *
„Musíme tyhle hajzly vyslýchat jako Izraelci.“
„Co dělají?“ zeptal se jeden z nich.
„Svlíknou je do naha a vyslýchají je!“
„Možná bysme měli!“ souhlasil jiný. Kolem pořád létaly židle narážející do zdi a o zem. Věděl jsem, že jde jen o ukázku síly a navození strachu či úzkosti. Šel jsem s davem a dokonce se otřásl víc, než bylo třeba. Nevěřil jsem, že Američané mučí, i když jsem tušil, že i to by bylo možné.
„Zeptám se tě později,“ řekl jeden voják a americký tlumočník to samé opakoval v arabštině.
„Odveďte ho do hotelu,“ navrhl vyšetřovatel. Tlumočník tentokrát nic nepřeložil.
A tak skončil první výslech. Než se mě chopila eskorta, pokusil jsem se ze strachu spojit
s tlumočníkem.
„Kde jste se naučil tak dobře arabsky?“ zeptal jsem se.
„V USA!“ odpověděl potěšeným hlasem. Ve skutečnosti nemluvil dobře arabsky; jen jsem se snažil získat nějaké přátele.
Eskortní skupina mě odvedla. „Ty mluvíš anglicky?“ zeptal se jeden z nich se silným asijským přízvukem.
„Trošku,“ odvětil jsem. Zasmál se a stejně tak i jeho kolega. Při všední konverzaci jsem si připadal jako lidská bytost. Říkal jsem si: „Podívej, jací ti Američané jsou: dají tě do hotelu, budou tě pár dní vyslýchat a potom tě bezpečně dovezou domů. Není třeba mít strach. USA se jen snaží všechno prověřit, a protože jsi nevinný, brzy to zjistí. Vždyť jsi, proboha, na základně na Filipínách; i když je to místo na hraně zákona, je to jen dočasně.“ Skutečnost, že jeden ze strážců mluvil s asijským přízvukem, jen posílila moji chybnou teorii, že jsem na Filipínách.
Brzy jsem se ocitl nikoliv v hotelu, ale v dřevěné cele bez koupelny nebo aspoň umyvadla. Při pohledu na skromné vybavení – opotřebovaná tenká matrace a stará přikrývka – se dalo usuzovat, že už tu někdo dřív bydlel. Byl jsem svým způsobem rád, že jsem odjel z Jordánska, místa plného nahodilosti, ale zároveň jsem měl špatný pocit z modliteb, které nebudu moct vykonat, a také mě zajímalo, kolik modliteb jsem cestou zmeškal. Dozorcem cely xxxxxx s bledou kůží, což mě ještě víc uklidnilo: posledních osm měsíců se mnou jednali výhradně velcí svalnatí chlapi.***
Zeptal jsem se xxxxxx, kolik je hodin, a xxxxxx, že kolem jedenácté, pokud se dobře pamatuji. Měl jsem ještě jednu otázku.
„Co je za den?“
„Nevím, každý den je tu stejný,“ xxxxxx. Uvědomil jsem si, že jsem chtěl vědět příliš; xxxxxx ani říct, kolik je hodin, jak jsem měl později zjistit.
Našel jsem i Korán položený na lahvích s vodou. Uvědomil jsem si, že ve vězení, které rozhodně nebylo hotelem, nejsem sám. Jak se ukázalo, umístili mě do špatné cely. Náhle jsem spatřil zničené nohy jiného vězně, jehož tvář nebyla vidět, protože ji zakrýval černý pytel. Brzy jsem se měl dozvědět, že černé pytle se dávají na hlavu všem, včetně autora, aby dotyční neviděli a nebyli rozpoznatelní.
Upřímně řečeno ani jsem neprahl po tom zahlédnout tvář tohoto vězně, protože by ho třeba trápily nějaké bolesti a já pohled na trpící lidi nesnáším; dohání mě to k šílenství. Nikdy nezapomenu na sténání a nářek nebohých vězňů v Jordánsku, když procházeli mučením. Pamatuji si, že jsem si uši zakrýval rukama, abych ty výkřiky nezaslechl, ale i když jsem se snažil sebevíc, jejich utrpení jsem slyšel pořád dál. Bylo to strašné, ještě horší než mučení.
Stráž xxxxxx u dveří zastavila eskortní skupinu a zařídila můj přesun do jiné cely. V místnosti ležela napůl prázdná láhev s vodou, jejíž etiketa byla psaná ruštinou; přál jsem si, abych uměl rusky. Říkal jsem si: „Základna USA na Filipínách s láhvemi s vodou z Ruska? USA nepotřebují zásoby z Ruska a navíc to geograficky nedává smysl. Kde jsem? Snad v jedné z bývalých ruských republik, jako je Tádžikistán? Všechno, co vím, je to, že nic nevím!“
Cela nebyla nijak vybavená pro zajištění přirozených věcí. Očista před modlitbou byla nemožná
a zakázaná. Nic nenaznačovalo kiblu, tedy směr k Mekce. Učinil jsem, co jsem mohl. Můj soused
ve vedlejší cele byl duševně nemocný; křičel něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Později jsem se dozvěděl, že je tálibánským vůdcem.


* Z necenzurovaného data uvedeného o několik stránek rukopisu dále vyplývá, že celá akce začíná pozdě večer 19. července 2002. Slahiho rukopis, s. 10. Vyšetřování Rady Evropy potvrdilo, že tryskové letadlo Gulfstream s označením N379P pronajaté CIA odletělo z jordánského Ammánu ještě téže noci ve 23.15 směrem na Kábulu v Afghánistánu. Příloha této zprávy z roku 2006 s údaji z letových záznamů je k dispozici na internetové adrese http://assembly.coe.int/CommitteeDocs/2006/20060614_Ejdoc162006PartII-Appendix.pdf.
** Abú Hafs, jehož jméno se objevuje na různých místech rukopisu necenzurované, je Slahiho bratrancem a bývalým švagrem. Jeho plné jméno zní Mahfúz walad al-Walíd a známý je také jako Abú Hafs al-Mauritání. Abú Hafs se oženil se sestrou Slahiho bývalé manželky. Byl prominentním členem rady Šúrá, tedy hlavního poradního orgánu al-Káidy, a to od 90. let do teroristických útoků spáchaných ve Spojených státech 11. září 2001. Existují široce dostupné zprávy, že Abú Hafs s těmito útoky nesouhlasil; komise 11. 9. zmiňuje, že „Abú Hafs zvaný Mauritánec údajně napsal bin Ládinovi zprávu, v níž svůj nesouhlas s útoky opírá o Korán“. Po útocích z 11. 9. opustil Abú Hafs Afghánistán a následující desetiletí strávil v domácím vězení v Íránu. V dubnu roku 2012 byl vydaný do Mauritánie, kde byl po krátkém zadržení propuštěn. Dnes je svobodný. Příslušná část zprávy vyšetřovací komise 11. 9. je k dispozici na adrese http://govinfo.library.unt.edu/911/report/911Report_Ch7.pdf.

 

Knihu můžete zakoupit ZDE, či u všech dobrých knihkupectví

 

 

 

Štítky

deník z guantanáma nakladatelství jota

Ohodnoťte článek počtem hvězdiček

Zaujal Vás tento článek? Nebo se Vám článek nelíbil? Ohodnoťte hvězdičkami.

5 / 5

Přidej komentář




Váš příspěvek do diskuze: